Editorial I.

Všechno začíná dnes. Leda, že by to začalo dřív. Daleko dřív.

Ráno v jedenáct jsem pohřbil tátu. Spolu se sestrou jsme odsunuli víko hrobu v Mostě a přidali další urnu. Pár už jich tam je, ale o tom později. Večer ve 20:23 jsem se dozvěděl, že budeme mít syna.

Takže zpátky do Mostu. Ukládat někam urnu není, to se rozumí, žádná příjemná činnost. Nemusí ovšem postrádat prvky černého humoru. Pár dní před tím mi sestra volala, že se nám tam táta nevejde. Do toho hrobu, abyste rozumněli. Je tam prý už plno. Nevím jak vy, ale já se pod víko hrobů zas tak často nedívám, takže o situaci obsazenosti jsem neměl úplně přehled. “Budeme muset sesypávat,” řekla sestra.

No, tady máme další činnost, v níž jsem relativně nezkušený. Sesypávání uren svých předků. Myslel jsem si, že jako na všechno, tak i na tohle existuje nějaká služba, nejlíp online, takový rohlík pro plné hroby. Zmýlil jsem se. Sesypávání a odsouvání náhrobních kamenů, jak nám bylo sděleno, je přísně soukromá záležitost. Byznys se do ní, minimálně v Mostě, zatím úplně nedostal. Takže to vypadalo, že budeme muset babičky, dědečky, tetičky a tak sesypávat tak nějak sami. Sestra už pořídila zahradní rukavice a roušky, protože víte jak, vdechovat předky se úplně nehodí. Naštěstí se posléze ukázalo, že tam tu tátovu urnu přeci jen ještě nacpeme. I tak jsme byli tím, co jsme našli pod těžkým náhrobním kamenem, trošku překvapeni.

Tak předně tak taška Julius Meinl… Možná si jí pamatujete, žlutá s chlapíkem s fezem. Z doby, kdy ještě ten chlapík, nebo spíš klučík, byl černý a fez červený, to už by dneska neprošlo. Kdy sakra odešel Meinl z Česka? Před dvaceti lety? No to je fuk. Tak tahle igelitka se stala domovem a izolací našich předků, Bůh ví, kdo jí tam dal. Lehce nepietní se nám to zdálo.

A pak ty urny. Neměli jsme moc odvahu je počítat, ale pravda je, že pro případ sesypávání byly popsány. Přiznám se bez mučení, že některá jména nám nic neříkala. Buď trestuhodná neznalost praprapravnoučat, nebo tam máme nějaké podnájemníky.

Vám je asi jasné, že z téhle vskutku smutné události chci malinko udělat frašku, abych ten smutek otupil. To se dělo konec konců i na karu, jak se říká obědu pozůstalých… Mimochodem to slovo pozůstalí, divná věc. Jakoby nás tu někdo zapomněl? To by nakonec dávalo docela dobrou naději, ne? Ať tak anebo tak, to dopoledne a odpoledne, prokládané slivovicí, se neslo pod heslem oslavy dobře naplněného života, leč nepopiratelně v mrazivé mlze lidské konečnosti…

No a večer. Večer to byla zcela jiná událost. Moje žena už nějakým čtvrtým, pátým měsícem nosí v břiše nový život. To je samo o sobě radostná věc, přesto či proto, že další potomek bude mladší než moji vnuci. Ale to je příběh na jindy. Takže ten stejný večer - a přísahám, vyšlo to vlastně náhodou - si otevřeme výsledky testů. Ty přišly před dvěma dny a zatím nebyla nálada je otevírat. Ano, jakkoliv paradoxní, očekávání pohřbu muže být víc traumatizující než akt sám, takže teď vlastně nálada byla skoro otevírací. Jak určitě víte, ty krevní testy zkoumají hlavně možná nebezpečí ve vývoji nositelů budoucnosti, takže se vždycky čtou a otevírají v mírném napětí a nervozitě. Teď navíc, moderní metody prozradí už takhle docela záhy i pohlaví dítěte.

Takže jsme si lehli všichni tři -  moje žena, naše dcera a já, pořád mírně pod vlivem zážitků s Meinlem a slivovocí - do naší velké postele. A otevírali. Vy už znáte výsledek hned z prvního odstavce. Bude to syn. V červenci.

Můj táta by měl pochopitelně radost. My jí máme taky. A těšíme se.

Aha! A proč to sem vlastně píšu, pod titulkem Editorial I.? No pro mě byl a je tenhle den dalším, tentokrát supersilným důkazem pravdivosti mého životního hesla. To zní: Život je bohatý. Prostě je.

A stejně tak to píšu proto, že platí i název mého nového podcastu: Všechno začíná dnes. Právě dnes musíme žít dál, když nám někdo milovaný odejde. Nezbývá, než jít dopředu! Právě dnes začneme žít pro novou budoucnost. Právě dnes začíná zbytek našeho života. Kdybych mohl koupit práva, právě dnes bych si sem jako svojí hymnu dal písničku andaluské skupiny Los Aslandticoc, Mi primer dia. Ta o těch nových začátcích přesně je.

Právě teď můžeme s něčím začít. Dělat něco nového, něco stavět, budovat, zkoušet. Stačí se rozhodnout. Dnes. Teď. Teď. Prostě teď!

P.S. Pokud byste chtěli číst a slyšet v příštích dnech a týdnech víc, nechte mi tady prosím na sebe mail. Tady na konci článku v tom černém obdélníku s holubem....Díky moc!

Petr alias Don Pedro